Básně

Chci se tam vrátit (2009)
Dívám se do ulice obklopené starými domy
z otevřených dveří doléhají útržky vět
jemně dopadnou na dlažební kostky chodníku
Jarní slunce hřeje omítky
ještě před pár dny byly prokřehlé zimou
Na schodech u domu
košík s pletením
a hrnky od kávy
dvě židle s oprýskaným lakem
co trpělivě čekají….
O dveře opřené kolo
a vedle kočárek pro panenku
Je chvilku po poledni
a mi je hezky i smutno
chci vzpomenout si
chci se tam vrátit……

Laskavý čas (2008)
Objala mě modrá jeho očí
díval se na mě
něžně
a hladil místečko na čele
na které i po létech
vzpomněl si
Laskavý čas
Do kapsy schovala jsem
Otazníky
Jak často dostáváme
nejcennější z dárků?

Tak ještě chvilku (2008)
Dnes ještě mám
svou růžovou bublinu
Polštářky prstů
dotýkám se tenké blány
Jemně
silná – tenká
brána reality
Stačí slovo – pohled
a rozprskne se na chodníku
všude kolem ostré hrany….
Tak ještě chvilku…
Každý v kapse má
Bublifuk
Každý smí….

Ještě nevím proč (2008)
Rád rozdáváš
co hřeje ty kolem
Vždy pohladí tě
že umíš to
Já nechci tvůj kabát
Možná
někde hluboko
máš
co znala jsem
Svírá mě
tvá stopa – jež zebe
A přec
Dál budu dívat se
do tebe
i když možná
potečou mi slzy

Milostné hrádky (2005)
Poskládala fotky tak, aby ta nejdivočejší
uzavírala řadu.
Pak je vložila do obálky, na kterou napsala:
„Udržuj samečka v napětí“.
Prohrábla si vlasy, olízla rty,
odcházejíc od stolu, šeptla:
„Jo, baví mě to…..“
Vklouzla do postele.
Teplo pod peřinou objalo její tělo.
Hlavou si pouštěla věty, které uvízly.
Chvíli se nechala hladit tou,
která potěšila.
Usmála se –
„Zítra mu pošlu dvě fotky….“

Slunce je jako pomeranč (2005)
Byl podvečer.
Stál u otevřeného okna.
Došla k němu a ze zadu ho objala.
„Slunce je jako pomeranč“, řekl
a přitáhl si její ruce k tělu.
Vděčně přijímajíc svou blízkost se dělili
o pohled na ztichlou ulici.
Poprvé vnímali teplo toho druhého.
Pohnula se – „Půjdeme ven?“
A tak se stali součástí obrazu,
Který před chvíli obdivovali.
Šli pomalu úzkou ulicí –
sbírali poslední stříbky dne.
Ztlumené zvuky ze zahrad.
Dvě sousedky na rohu v domácích zástěrách.
Kluk na kole, co spěchal k večeři.
Štěkající pes za plotem.
Rozkvetlé záhony jiřin….

Uložené skládačky (2003)
Slova – věční poutníci
a nedočkavé vyhlížení obrysů těch cest
Pak přijdou k tobě
leží na rtech
Chvěješ se
Křehkost okamžiku
Uložené skládačky
Cítíš jejich blízkost
jak dech duší nepoznaných
Chtějí víc
krve, soli – odřenin
Dno všech pravd
a nabraná šeď davu
A touha
zlomyslná bludička
Stát jen tiše
uprostřed bludiště
bývá břemenem
když umíš křičet………

Mít tak vždy co dát (1997)
„Choroba začíná,
když míchá se zdravé s nemocným“
toliko klasik
Zlom
v každém z nás
Ochranný krunýř
není pomoci
neumím pomoci
nechci pomoci
Co měl by kamarád?
Slova
něžné pohlazení
nebo
ta, co troubí na poplach?
Probudit tak
Dobro s moudrem
v nás
Hlupák se srdcem na dlani
Mudrc bez skrupulí
Jeden jen slzy přidá
Druhý jen chladné věty umí rozdávat
Když srdce v prachu leží
vnímám sebe
ne jak hodný nebo moudrý
je můj kamarád.

Uzly na niti ( 1997)
Velikost klubka odlišná je
zdá se
však každý má ji
tu svou nit
někdo pevně drží
jinému mezi prsty proplétá se
Kráčíme lesem pocitů
je to krásné dobrodružství
však
bojíme se zrady
Těch otázek
Někdy těžce hledají se
odpovědi
A potom potkáš člověka
po uzlech na té niti
ptá se
Potkáš člověka
Okouzlí tě
Pozve
do tajné komnaty
(někdy dveří jak na zámku)
Čím rozmanitější krajiny poznáváte
tím víc toužíš
vrátit se tam zpátky…
Co býval tvůj svět
přestává ti stačit….

(Dřímající čas) (2000)
Dřímající čas
Odložené city
Potlačené touhy
Proseděná židle
Prohleděný kout
Otevřené okno
za ním volnost
a
koule u nohou
Sny
a
probíhající děj
Chtění
a
skutečnost
mezi tím – propast
S každým dalším dnem
smutný
a
smutnější
ten
dřímající čas v nás…

Darovaný čas (2000)
Chtěla jsem něco udělat – přiblížit se mu.
Sepisoval rodokmen, třídil fotky,
chtěl, aby v tom, co zůstane, byl jistý řád.
Krutá pomíjivosti!
Pár dnů jsem to neuměla vyslovit –
obava z míry tolerantnosti a trpělivosti
mě držela zpátky.
Chci tě nakreslit !
Zazářil.
Seděl mi třikrát.
Stále usínal – měnil se mu obličej.
Já nespím – bránil se.
Znovu a znovu se toporně vzpřímil
aby za pár minut minut podlehl unaveným víčkám.
Pouštěli jsme vážnou muziku – řídil výběr.
I když jsem se snažila vést tužku shovívavě,
kontrasty propadlých tváří papír neskryl.
Oči – výraznou linkou jsem přidávala černě tam,
kde už dávno nebyla.
Zakalený pohled do duše –
zamrazilo to.
Korigoval můj výtvarný projev.
Zkoušela jsem zachytit drobky života.
Ale tak jako stále usínal
i ony se v mé kresbě ztrácely.
Jinak!
Udržet jeho pozornost!
Pustila jsem válečný film
a začala znovu.
Sedla jsem si tak, že mi pohled nabízel
jeho profil.
Už se stmívalo –
umělé osvětlení bylo laskavější…
Věnovali jsme si
pár hodin.
Souznění.
Tu druhou kresbu jsem měla hotovou
poměrně rychleji.
Za pár dnů
jsem mu ji věnovala k narozeninám.
Pohladilo ho to.


S rukou na klice (2008)
Pootevřeš dveře
a tou škvírou vidíš barvy
Přitahuje tě ten obraz
protože tušíš
že jsou tam i takové
co nemáš na své paletě
chyběly ti
S rukou na klice
váháš
Krok
a přibude tónů
barev
otázek
rozezní tě to
A
nějak pevněji držíš si
ten ochranný krunýř.

Pro tebe (2007)
Slova
Doteky
A něha pod víčky
Prolínající se příběhy
Co je nové?
Odraz v očích
I přes svou divokost
přinesu ti klid
Tvá klidná náruč
probouzí mé vášně
I ve šťastném okamžiku
myslím na smutek
Proč tě kousnu?
Kdy zatouláš se?
Kéž bys byl můj přístav
Kéž bychom žili svůj příběh čistě
Láska je plachá
a nesnáší punc falše
V tvé přítomnosti
být chci
a dělat
co nás blaží
Šeptám
Lásko
buď při nás……

Libertin (2006)
Malá, šedá
ztracená ve světlech jeviště
Nevyslyšená
Slepci – netrpěliví
Obrana malosti – smích
K smrti unuděný
obklopen šedým stádem
Zbystřil
Rozpoznal plamínek
Ukázal na ni
Dusil ji znovu a znovu
Napojila se
Stala se skvělou herečkou
Vzbuzovala nejvyšší pozornost
Dal ji živobytí, které milovala
a nechodil se ohřát
když zářila
Dala mu chvíle
pro které miloval ji
Nic si nezůstali dlužni
Jen velký duch
nežádá vděk

Mezihra (2002)
Ušlapali city
Zamkli slova
Prohloubili rány
Každý zvlášť
hlídali si
utajené
Zrají
Vyhlíží čas souznění…..

Stopy dávných příběhů (2003)
Stopy dávných příběhů
schoulené hluboko v nás
Rozostřené obrazy
A
myšlenky
poběhlice
křičí
Plno otazníků
A pak
když stojíš chvíli tiše
jak teplý šál
ovine tě
poznání…

Pěkná chvilka (1997)
Něžné tóny
jsem v zajetí vět
Teplo pod peřinou
pečuje o mé tělo
Vtrhne do pokoje
Ohňostroj slov
doteků
a polibků
(mám vlhký obličej z nich)
Mami, už je to všechno!
Odběhne
Ano, měli jsme pěknou chvilku….
Bože, děkuji…

Střepy v dlaních (1997)
Třpytivá zrníčka na nehtech
líbivá pozlátka
Spoustu jizev uvidíš
když ty ruce otočíš
Malé – po drobných omylech zbyly
že i hluboké tu jsou
kapky krve prozradily
(Kráčím dál za poznáním….)
Za lem šatů
schovávám je
a ještě zavřu dlaň
ať nehledá
kdo šel by za pozlátkem…
Prudký pohyb
bolest
nejsou prázdné
vím to
a přece
nepovolím stisk
(vždyť ony to byly
co mé pády zavinily)
Pak něčí dlaň
dotkne se mě
Slábne
ten můj vnitřní vzdor
Musím je otevřít
jestli chci
pohladit
Něžné pohyby
a přece
cítím bolest
Občas zapomínám
že plné střepů jsou
Koukám se na ně
jak do zrcadla
a
oči to prozradily
duše má
není rovná tabulka skleněná…

Křehké slzy života (2000)
Štěstí – to jsou kapky
Dotkneš se
a mizí
Nechtějí být polapeny
Křehké slzy života
někdy hodně soli
Míjejí se
a pak
jedna druhou potká
Chvilky, chvilečky
Laskavé, lásky plné
Tiše
vnímám krásu jejich letu
vděčná i za tu sůl
co hlídá jejich třpyt
vždyť o poznání
jde tu

Vzpomínky na něhu (2000)
Vzpomínky na něhu
na slova
lítají si – poběhlice
tak jisté svou žádaností
Přiznávám
s ním
dobře je mi
avšak
kdo ví…
Ne, nejsem nevděčnice
jen srdce moje
chránit chci tě
Láska šeptá nám do duše
Hřeje mě
co čtu si
v tvých očích
když teplo tvé dlaně
hýčká mě
Je mladý náš příběh
perličky chvil
skládám si
jemně
pomalu
křehké jsou
Na misky vah
kladem
co drahé nám je
když
dojdem
na rozcestí
Vyblednou
vzpomínky příběhů
a city
časem
neměří se
Když myšlenky
zklidní svůj běh
láska
šeptá nám do duše
jen to
pamatuj si:
Jací jsme
ve chvílích
kdy
pocit štěstí
darujem si

Tušení souvislostí (2008)
Myslela jsem na lásku.
Zadívala jsem se na tu kresbu.
Dlouho jsem měla nakreslenou
jen tu polovinu, kde je muž.
Snad půl roku.
Nevěděla jsem, co s tím.
A pak – jedno ráno – mi to došlo
a dodělala jsem to…..
A když jsem se dnes dívala
na jejich oči –
byla v tom symbolika.
Ten muž se dívá – přímo
racionálně.
Oko ženy – zasněně
pohled do daleka –
tušení souvislostí.
To je ono.
Ví o těch snech
chce být součástí
A přec
je víc na zemi
aby ona mohla mít křídla.