Příběhy duše

Tak jak kráčím – přibývá poznání, jak jsou pro nás důležité dávné příběhy a nacházení souvislostí – ať už v symbolech, znameních nebo v pocitech z určitých vhledů – pro pochopení dějů stávajících.
Když jde o příběhy naší opakovaně se inkarnující duše – nabývají důsledky našich rozhodnutí v minulosti zcela zásadní rozměr – neb tyto se stávají základní osnovou pro příběh stávající. Ano, to je onen zákon:
Příčiny a důsledku. Mění se prostředí, ve kterém navazující příběh vzniká. Duše, které se s námi inkarnují mají nové role (dle našich bývalých společných prožitků), ale pořád jsme to my….

Dle karmických zákonů, je dané, s kým se potkáme, jaká budou zásadní témata našeho života,
ale vždy je tu naše svobodná vůle. Je to na nás, jak budeme reagovat. S každým našim činem rezonuje následné dění. A tak stále pracujeme na své karmě, ale i dharmě.
To se týká i oné zásadní otázky: Zda jsme uvěřili, že hlavním elementem našeho života je fyzické tělo – hmota, která se rozloží a zanikne….
a nebo nám dojde, že je to o energii – ta je věčná. Že se díky našemu vyššímu mentálnímu tělu vracíme.
V tu chvíli, ty naše minulé příběhy nabývají na důležitosti.
Když (třeba díky regresi) nahlédnu, mám skutečné prožitky z dávných důsledků svých kroků – můžu se poučit.
Je to silný zážitek, vnímat tu změnu, když si člověk prožije něco z minulého života, kde zastává jasný vyhraněný názor a třeba i dost kolem sebe kope – a pak přijde ta chvíle odchodu a najednou je to jinak…
Pokud připustíme reinkarnaci naši duše (a těch informací je dnes i z vědecké obce dost) začnou nám docházet i další souvislosti.
Že by bylo dobré zajímat se o základní otázky našich životů a také dořešit si věci – jako jsou křivdy, viny nenaplněné touhy, atd.
a že to není jedno, na co budeme myslet v čase odchodu…
Když nám dojde kontinuita našich příběhů – mnohé z toho, co nám předkládá většinová společnost se stává nepodstatným a naopak začínáme vnímat, jak by bylo dobré z toho, co nyní prožíváme, vytěžit maximum dobrého – pro osnovu dalšího příběhu, které říkáme – osud.
Způsob, jakým se osud projevuje, ukazuje jak jeho původce myslel, cítil, jednal….
S láskou a vděčností provázím lidi jejich paměti duše. Ty příběhy bývají dojemné a vedou každého tam, kde ho to v daný čas pustí a kde může nalézt uvědomění.
Někteří klienti poznali v příběhu minulého života někoho, s kým mají silnou citovou vazbu v nynějším životě – ne náhodou se tak stalo. Jsou to silné momenty a úžasná příležitost k pochopení našich potkávání….
Na podkladě reálných příběhů z regresí jsem začala psát PŘÍBĚHY DUŠE.
Jména a způsob vyprávění jsem pozměnila, ale archetypy chování a jejich důsledky a hlavně uvědomění si oněch souvislostí ve stávajícím životě nechávám tak, jak si je klienti sami pojmenovali.
Je to myslím poučné čtení.

Příběhy se prolíná postava Sáry, kterou znám z vlastních příběhů. Je to žena, která klade otázky, pomáhá nacházet souvislosti a každý příběh lehce shrne…

Příběh Isabel
——————
Seděla u krbu a dívala se do ohně.
Jemné zaklepání a následné vrznutí dveří odvedlo její pozornost od sledovaného děje v plamenech.
„Vy jste Sára?“ zeptala se drobná blondýnka na prahu dveří.
Jemně kývla hlavou.
“ Povedete mě do mých příběhů duše….?“
“ Pokud jsi připravena…“
Malá žena zaváhala: „Můžu si přisednout?“
Sára popostrčila židli směrem k příchozí a znovu se zahleděla do ohně. Žena ztěžka dosedla. Chvíli seděly tiše vedle sebe.
Světlovlasá žena si zvědavě Sáru prohlížela. Šedivé dlouhé vlasy lemovaly klidnou tvář a světlo ohně ozařovalo
shrbenou postavu.
Ticho doprovázelo praskání dřeva v krbu.
„Co tě trápí děvče?“
Isabel hluboce vzdychla: “ Trápí mě muž, mám strach o dceru….“


„Podej mi ruce…“ řekla tiše Sára
chvíli jemně držela drobné ruce ženy ve svých dlaních, zahleděla se příchozí do očí, pak pravila:
„Chceš-li nahlédnout, povedu tě…
Vrátíme se na počátek tvé nynější inkarnace ….
Jaké ti dali jméno?“
„Isabel.“
„Dobře…Udělej si pohodlí …
Zavři oči Isabel…..nech odplout všechny myšlenky, co tě tíží… vnímej jen svůj dech…
Tělo máš uvolněné, volně dýchej a nech se vést po časové ose svého života…
Nyní se vrátíme do času tvého porodu…

Isabel naslouchala tichému hlasu Sáry a cítila, jak se zklidňuje…. jak postupně mizí naléhavost myšlenek a pomalu se ponořuje
do děje, kde byla vedena….

Za chvíli začala vyprávět:
Máma rodí, má hrozné bolesti … nejde to, jak by mělo…
Jsem nad ní…
Mámě svítí břicho…. rozřízli ji ho…
Vytáhli mě… vím, že jsem to já… ale dívám se na sebe shora – stále nejsem v těle miminka …
Jsem fialová… doktor mě drží, jsou tam ženy…
Jdu s tělem, ale ne v něm… napůl to pozoruji.. nejsem úplně v těle….
Co dělají se mnou? Pořád na mě sahají… je mi to nepříjemné…
Jsem, ale dívám se na sebe shora…
Rozhoduji se pořád:
Miminko dýchá, ale já můžu jít pryč…
Pořád se nemůžu usadit v tom těle… Pořád váhám… Ano-ne…?
Teď vidím most…
jsem oranžová koule – napůl v miminku…
Je tam bílý most….
Dva paralelní obrazy:
Nesou mě mamce
a také vidím jak v tom druhém obrazu držím svou holčičku, má bílé světlo …
Rozhodla jsem se:
Jdu do toho těla!
Vstoupím, protože jednou budu mít Natálii.
Držím tu svou holčičku – a jsem strašně šťastná – já, velká mamka…
Oranžové světlo spojené s bílým… moc to září…
Našly jsme se s Natálii! Hledaly jsme se dlouho… nemohly jsme se najít…

Teď vidím muže – je to Natálie….
Isabel začala vyprávět o minulém životě, kde již Isabel žila s Natálkou v jiných podobách….

Poznali jsme se na slavnosti.
Natálie je v tom minulém životě – muž.
Má na sobě kimono…. Japonec… má vousy… Směje se na mě.
Já jsem žena… mám černé vlasy, oranžové kimono s kytičkami…
Jsme v naší zahradě a trháme kytky. Máme bílý dům a obrovskou zahradu.
Je tam krásný strom, pod ním lavička – často tam sedáváme…
Cítím lásku, pohodu, klid, mír… Vděčnost za to, že tam spolu jsme…
Žijeme poklidný život, pořád jsme na té zahradě, kde pracujeme…
Měli jsme děti.
Teď už jsme staří, šediví… Sedíme na té naší lavičce pod velkým stromem.
Vidím, jak muž umřel. Leží v posteli.
Byla jsem u toho, když odešel…
Zlobím se, protože mě tam nechal… Nechci být bez něho.
Za pár měsíců sedím v zahradě. Je tam jezírko, malý stromeček.
Usmívám se… Jsem hodně stará…
Slibuji si: Já ho najdu!
Už se nezlobím… vím, že se potkáme…
Chci taky umřít…
Vím, že se ještě jednou potkáme… Slibuji…
Ležím v posteli, kde on umřel.
Usmívám se.
Někdo mě drží za ruku… V pokoji je hodně lidí, pláčou….dva moc – muž a žena… A jsou tam i malé děti…
Je mi to líto, ale vím, že jsem na cestě k té druhé duši…
Vše je v pořádku. Jdu tam, kde budu spokojená.
Jdu z těla pryč…
Jsem zas ta energie – velká, oranžová.. rozevlátá….
směji se na ně a omlouvám se – že je opouštím….

Pořád mám v sobě část energie Natálie.
Cítím přítomnost té druhé duše…
Je tam tma… jsou tam hvězdy…
Je mi tam dobře…. Klid a ticho.

Na tváři Isabel se rozhostil úsměv, který teď doprovází její prožitky…
Sára přeruší tu chvíli ticha:
„Teď se vrať do dějů z nynějšího života…
Proč se trápila?“
Isabel se změní výraz ve tváři:
Chlap mě drží a mlátí… tahá mě za vlasy, řve na mě…
Soustředím se na dítě – mu to vadí Není mi dobře… bolí mě břicho…
Nesmím ho rušit… řve na mě: „Neměl jsem tě vůbec potkat, nebylo by dítě“
je mu to všechno jedno, strčí do mně… Vím, že bych měla odejít od něho…
Nemám kam odejít…bojím se, že to sama nezvládnu….
Při prvním úderu jsem měla jít pryč…

Jsem v tom stejná, jako máma… trpěla, ale nikdy od táty neodešla…
Ale já jsem nakonec dokázala odejít!
Protože cítím, že s moji holčičkou zvládnu vše – jen to ne, že ji znovu ztratím!
Musím ji chránit. Bolí mě břicho, není mi dobře.
Ho to nezajímá, říká, že jeho matka a sestra něco chtějí – jde za nimi…
nechá mě tak…

„Dobře, teď se zase posuneme kousek zpět“ praví Sára
„Podívej se vnitřním zrakem na svého muže. Běž zpátky do času, kdy on je malý…..“

Vhled do dětství muže Isabel:
Vidím ho, jak stojí v postýlce …. Byl často odkládán.
Jeho máma je studená…. táta tam není… někde lítá…
Stojí malý, ubrečený… v mokrých punčoškách… Je tam dlouho sám. Je celý mokrý…
neví co má dělat… Mamka šla za zábavou…. Pořád je sám… Nebrečí, ví, že to nemá smysl…
Teď to chápu, proč on je takový.
Změnily se ty mé pocity: z nenávisti – je mi ho teď líto…
Je to utrápený chlapeček.
Vidím ho v té situaci, kdy mě mlátí a zároveň přichází malý ubrečeny kluk v mokrých punčoškách…
Teď pláčou oba dva…
Je na mě zlý, protože on ví, jaký máme úžasný vztah s Natálii…
To on nepoznal… Je to chudák, kterého nikdo nemá rád…
Ta moje duše by mu chtěla pomoct…

„Co je ještě důležité? Co ještě vidíš?“ ptá se Sára

Vidím se dvakrát – jako malou, ale také jako dospělou ženu… vedle mně je Natálie a babička, co už umřela…
Všechny postupně lezeme na strom…
Sedíme na větvi, kýváme nohama a smějeme se….
Jsem ráda, že se babička setkala s moji holčičkou – alespoň takhle…
Natálie se chechtá… Jsem moc ráda, že se ty dvě setkaly….
Vytvořily jsme kruh žen a ten malý chlapeček jde k nám… usmívá se…

Isabel otevřela oči. Cítí velkou úlevu.
Obrovské soucítění k muži, kterého se ty poslední roky tolik bála.
Muži, který kolem sebe kope, protože vyrůstal s chladnou matkou a celé dětství cítil, že je na obtíž.
Myslí na to, že vždy cítila, že její pouto k Natálii je silné a že se už musely někdy v minulosti setkat…
Plná vděčnosti myslela na to, jaký dar dostala, že se znovu setkala se svou láskou a jak krásnou energii vnímala z žen,
které seděly na větvi starého stromu a rozesmáté, uvolněné houpaly nohama…
Duše blízké, co milovaly se – znovu dostaly dar z nejcennějších – společný čas…